Byl u zrodu Letců i vývoje hvězdného odchovance Jakuba Vrány. Legendární trenér Zbyněk Zavadil odvedl v hangáru 12 let výborné práce a nesmazatelně se zapsal mezi hlavní strůjce výrazných úspěchů rostoucího klubu. Symbolicky právě on otevírá sérii vzpomínek k výročí 20 let letňanského hokeje. „Kuba chodil na trénink oblečený jako panenka, nikde mu nic nečouhalo,“ směje se u povídání o historicky prvním draftovaném členovi letky.
Ponořme se do minulosti, jak vzpomínáte na úplné začátky klubu?
Byl jsem u založení společně s bratry Františkem a Vojtou Kučerovými. Hráli za Spartu, znali mě jako trenéra Slavie. Jako kouč jsem byl i na zápase, kde proti sobě nastoupily staré gardy obou klubů. Tam mě oslovil Vojta Kučera a říkal mi, že staví v Letňanech stadion, ať se přijdu podívat. A že by byl rád, kdybych u nich trénoval.
Co jste mu na to řekl?
Tehdy jsem Vojtovi říkal: „No počkej, stavíš stadion...Vždyť tam je pole.“ (směje se) Odpověděl, že v září bude hotovo. Tak jsem pak přišel a domluvili jsme se. Lákalo mě, že Letňany mají dvě ledové plochy, navíc celoroční, a že vedení, tedy bratři Kučerové, opravdu hokeji rozumí. Bylo pro mě vyznamenáním, že mě takoví vynikající hokejisté oslovili a dali mi šanci, abych jim i v důchodovém věku pomáhal.
Stadion jste měli, ale kde vzít hráče?
Můžu vám říct, jak vypadá každá mateřská školka v okolí. Od Čimic přes Čakovice, Bohnice, Ďáblice, Kobylisy. Postupně jsem je obcházel, nosil tam letáky, mluvil s vedením a říkal jim o Letcích. Ve všech školkách jsem se sešel s ředitelkami, všude byly vstřícné. Dovolily nám vyvěsit i velký plakát, kde byla upoutávka na hokejovou halu.
Byl nábor úspěšný?
Ano, natáhli jsme mladé hráče z celé Prahy. Za tři roky už jsme měli dobrou čtvrtou i pátou třídu. Abychom se ale mohli účastnit žákovské nejvyšší soutěže, museli jsme mít všechny třídy od první až do dorostu. Jenže jak jsme to měli dát dohromady? Nakonec nám s tím hodně pomohly Černošice. Za šest let už jsme patřili k respektovaným mládežnickým mančaftům. Tak mladý oddíl se dostal opravdu vysoko.
Letňanským trenérům prošlo za ty roky pod rukama mnoho hráčů, kteří se uplatnili i na nejvyšší úrovni.
Dnes už to můžeme hodnotit. Napočítal jsem, že v klubu za celou dobu začínalo asi 46 hráčů, kteří později hráli za národní výběr U16. Kdyby tohle zkusila spočítat Sparta a Slavia, nedostaly by se na podobné číslo, ani kdyby se spojily a ještě výsledek vynásobily dvěma.
Jedním z těchto reprezentantů a odchovanců je i Jakub Vrána...
Málokdo ví, že za šestnáctku nastoupil jako patnáctiletý a už tehdy byl jedním z nej střelců. V šestnácti zase zachránil reprezentaci osmnáctek, když díky němu porazila Kazachstán. Za výběr dvacítky pak hrál dokonce čtyři roky. To se kromě něj povedlo v historii asi jen pěti hráčům. Málokdo si také uvědomuje, že je to první Pražák, který získal Stanley Cup.
V Jakubovi Vránovi jste brzy viděl rozeného střelce. Jak jste to poznal?
Když ještě v první třídě chytal, přišel za mnou po zápase se Spartou se slovy: „Pane trenére, já jsem propustil dvanáct gólů, já už do brány nepůjdu.“ Pak jsem si po druhém tréninku, kde si Kuba zkoušel post útočníka, všimnul, že má dobrou práci s holí, dobré postavení a dívá se, kam střílí. Za tři roky se stal nejlepším střelcem třetí třídy v Česku. Každou sezonu mě přesvědčoval, že si vybral sport, ke kterému má nadání. Bez něj to na špičku nejde.
Je potřeba pracovat s takto nadanými hráči nějak jinak?
Nebezpečí je hlavně v tom, aby nezpychli. Nemysleli si, že to půjde bez tréninku nebo aby je sláva nezměnila jako lidi. To ale vůbec nebyl Vránův případ. Jestli mu to někdo něco vytýká, já jsem nic takového nepoznal. Já bych mu dal jedničku za vše. Je perfektní po všech stránkách.
Takže byl Jakub Vrána důsledný a pracovitý už odmala?
Hráči, kteří to někam chtějí dotáhnout, musí hokej v první řadě milovat a ve druhé musí být ochotní obětovat mu vše. Vrána takový byl. Na tréninky ohromně dbal, hokej pro něj byl prvořadý, vše mu podřídil. Za osm let, co jsem Kubu vedl, nechyběl snad na žádném tréninku ani zápase. Navíc respektoval trenéra, nikdy jsem s ním neměl žádný konflikt. Poznal jsem jen málo takových hráčů.
Co na něm ještě bylo výjimečné?
Na každý trénink chodil oblečený jako panenka. Nekoukala z něj žádná izolace, žádná tkanička. Také si třeba nosil branku i do postele a v deset hodin večer na ni ještě před spaním střílel míčkem z umělé hmoty. Má také své drzé sebevědomí, to je ale dobře.
Vzpomínáte si na nějakou společnou vtipnou historku?
Mám jich hodně. Když jsme hráli v Hradci, tehdy pískal nějaký nezkušený junior. Stav byl 1:1, Vrána pak dal na 2:1, sudí branku neuznal. Vzápětí jsme dostali na 1:2, ten gól ale měl být neplatný. Vrána to neunesl a řekl rozhodčímu něco, co mu asi neměl říct, načež ho sudí začal honit. Já jsem otevřel střídačku, kluk na ni naskočil a rozhodčí šel hned za ním, ale jeho jsem nepustil. Držel jsem ho tak, až jsem mu roztrhl triko. Trest jsem nedostal, protože by ho sudí neměl jak zdůvodnit. Jinak jsem s Jakubem zažíval jen ty největší úspěchy.
Jedním z nich byl i draft do NHL v roce 2014.
Draft jsem sledoval na chatě. Bylo jedenáct hodin a volal mi Jarda Holík, jedna z našich největších hokejových osobnost. Gratuloval mi, že dva kluci, které jsem vedl od úplného začátku, prošli draftem (Vrána, Karabáček, pozn. red.). Od takové osobnosti to těší. Za hodinu mi volal náš nejlepší trenér Láďa Růžička a přál mi úplně to samé. Volali mi v rozpětí hodiny, jako kdyby se domluvili. Gratulace od takových osobností je pro mě větší vyznamenání, než kdybych dostal něco na Hradě u Zemana. To byla pocta.
Dokážete říct, čím jste se na Jakubovi podepsal?
Vše je hlavně jeho práce. Musel snášet těžké tréninky, které jsem naordinoval. Se mnou to nikdo neměl jednoduchý. Konkrétně Jakuba jsem hodně nabádal, aby se prodával hlavně vepředu. Obranné úkony neprominout úplně, ale přimhouřit oko, aby se víc ukázal jako střelec.
Přílišná hra dopředu ale bývá občas některým hráčům vytýkána...
Ano, někteří mi tenhle názor asi budou vyčítat, ale střelec se musí ctít. Myslím si, že u každého hráče máte jeho přednost rozvíjet, nikoliv srážet. Dozadu se taky musí hrát, ale to můžou vzít ostatní hráči. Pastrňákové a Vránové se rodí jednou za padesát let. Kuba a Pasta jsou dva hráči, kteří podle mě v budoucnu ještě proslaví náš český upadající hokej.
Proč se podařilo hráče takového kalibru vychovat zrovna v Letňanech?
Letňany mají výhodu, že se led udržuje i přes léto. To znamená o tři čtyři měsíce delší sezonu, než když se trénuje na suchu. Za tři roky tak jsou hráči na ledě tolik, co jiné mančafty za čtyři. Zároveň u Letců byli dobří trenéři, dobré vedení, proto se jim tak dařilo. Akorát rodiče hráčů často dělali chybu, že se nechali unést, když je oslovily extraligové kluby, a své potomky přemístili tam.
Myslíte, že by bylo lepší zůstat u Letců co nejdéle?
Podle mě bylo zbytečné odcházet, když v Letňanech byl mladší i starší dorost výborný. Kdyby hráči zůstali, mohli být třeba jako Lukáš Rousek. Ten hrál v mládežnickém věku pouze v Letňanech, nikde jinde. Až v juniorech odešel do Sparty, ale to už byl hotový hokejista. A nyní je pod smlouvou v NHL.
V Letňanech už nepůsobíte, sledujete zpovzdálí vývoj klubu? Co na něj říkáte?
Letci jsou pražský klub, který je všude respektovaný. Za tak krátkou dobu existence vyprodukovali veliké množství hráčů. Řekl bych, že to dělají velmi dobře, dokázali to. Navíc, jak už jsem zmiňoval, dvě vlastní celoroční plochy nikdo jiný nemá. A myslím, že nové vedení pokračuje v dobré tradici. Přál bych jim, aby produkce hráčů, kteří se dál uplatní třeba i v zahraničním hokeji, byla i nadále vysoká, a aby se letňanští odchovanci v co největším množství objevovali na draftu.
