Rozhovor
středa 26. května 2021

Hlaváč: Stále mám motivaci

Pořád v sobě nachází touhu vyhrávat. Chce být v každém zápase co nejlepší. Jan Hlaváč před novou sezonou zamířil k Letcům v pozdní fázi mimořádné kariéry, během níž si zahrál na čtyřech mistrovstvích světa, v NHL i švédské a švýcarské nejvyšší soutěži. „Říkal jsem si, že chci ještě jeden rok odehrát," tvrdí. Co radí 44letý útočník mladíkům, s jakou rolí do Letňan přichází a co ho naučily nejkvalitnější světové ligy?

Na úvod se pojďme dotknout příchodu. Jak k dohodě s Letňany došlo?
Chodím hrát na zimák veterány a oťukávání už proběhlo vloni. Potkal jsem se s Tomášem Divíškem a říkal jsem mu, že kdyby to dopadlo s licencí, hrál bych. A tak to začalo. Určitě hrálo roli, že se známe.

Těšíte se na další výzvu v kariéře, obzvlášť když klub prochází přerodem?
Uvidíme, jde o první rok, tým se dává dohromady. Těším se každopádně, během poslední sezony jsem skoro nehrál a říkal jsem si, že ještě jednu chci dát. Pořád mě to baví a doufejme, že budeme hrát slušný hokej. A budeme vyhrávat.

Je těžké se ve vašem věku připravovat ve spojení s tím, že se minulou sezonu skoro nehrálo?
Kdybych to rozebral, v mém věku sice už máte nějakou kondici, ale musíte se pořád udržovat. Když z běhu vypadnete, nohy už nerozhýbete (směje se). Připravoval jsem se i během lockdownu, chodil jsem ven. Hýbal jsem se, aby tělo a paměť svalů fungovaly. Tak abych se pak nezhroutil, nebo nezranil. Nešlo o žádné drastické dávky, jako když jsem byl mladý, ale chce to pravidelně svaly zatěžovat.

A jak tedy vypadal udržovací trénink Jana Hlaváče přes lockdown?
Nic zvláštního nehledejte (směje se). Mám výhodu, že mám doma venkovní posilovnu. Jsem trochu stará škola, takže dřepy, běhání, ruce, shyby... Nemůžu dělat to, co dělají mladší kluci. Výskoky na bedny a podobně, to už bych si udělal něco s koleny. (směje se) Pro mě je ideální lehčí výběh, abych měl dech a klasické věci zaměřené na nohy jako jsou ty dřepy.

Padla i třeba vzhledem k okolnostem, kdy se naposledy dlouho nehrálo, myšlenka na konec?
Aby se vůbec hrálo příští rok... Když vidím, jak jsou všichni vyděšení, musíme počkat. Ale nenapadlo mě to. Dokud na bruslích stojím a cítím, že můžu hrát, budu pokračovat. Ještě rok dám.

Počítáte s tím, že vám připadne také role v kabině, tým bude mladý. Jsou vaše poslední angažmá i o tom, že pomáháte trenérům v mentorské pozici?
Nebudu na kluky určitě někde řvát, jde spíš o to ukázat hru na ledě. Když budu makat, věřím, že si nikdo z mladších nedovolí něco vypustit. Když ve 44 letech lítám po ledě, nepojedou oni na dvojku. Něco řeknu také v kabině, ale máme trenéry, kteří jsou přímo od toho. Že bych každý zápas něco vyčítal nebo vykládal, to se nestane.

„Soutěživost je klíčová. Kdybych ji neměl, nemůžu už hrát."

Máte za sebou velké reprezentační akce nebo NHL, nevyprchala z vás trochu soutěživost?
To je právě ten základ. Nejdůležitější věc. Kdybych v sobě soutěživost neměl, nemůžu už hrát. Štve mě, když mě někdo objede, pořád chci dát gól. Motivace v mé fázi kariéry je klíčová a řekl bych, že to platí i pro mladší hráče. Je potřeba, aby nebyli odevzdaní, aby je štvalo, když prohrají souboj v rohu a dostaneme gól.

Letňany jsou v očekávání, byla nastavena vize a směr. Jak vnímáte dění okolo klubu?
Uvidíme, co se bude dít. Jsou plány a musí se nastartovat A-tým. Panuje plán i zvednout juniorku, aby měli kluci šanci si zahrát dospělý hokej. Vychovávat hráče, kteří pak naskočí také mezi dospělými. Cíl je daný tak, aby na sobě kluci chtěli sami pracovat a posouvat se.

Jaroslav Nedvěd říkal, že na vás není poznat věk a že hrajete pořád stejně...
Jsem odpočatej (směje se). U mě je důležité, aby se hrálo. Bez pauz. Doufám, že covidový problém skončil a budeme mít zápasy pravidelně, každý starší hráč to má podobně. Mladí se svléknou z civilu a lítají po ledě jako blázni, já potřebuju být naopak v tempu. Doufám, že to půjde. Člověk sílu v létě posbíral a snažím se. Dokud mi to jezdí, tak to jde. Až přestane, skončím.

Takže máte v hlavě záklopku?
Určitě, nejsem hlupák. Sám dobře vím, kdy hraju dobře a kdy špatně. Až budu na ledě trapnej, v tichosti odejdu. Jaképak loučení, hezky v tichosti odejdu.

Plynule k vaší kariéře. Jak vás vlastně formovala? Co jako zkušenější hráč vnímáte jinak, upravila nějak letitá praxe váš pohled na hokej?
Co jsem si tak všimnul, jako starší hráč jsem začal víc o hokeji přemýšlet. Zpětně vidím, že bylo dobře, když jsem o něm naopak nepřemýšlel. V juniorce během prvního roku v New Yorku byl kolem mě obrovský tlak. Dostal jsem šanci, musel jsem zahrát a kdybych neuspěl, poslali mě na farmu. Tenkrát mi to bylo úplně jedno. Vlezl jsem na led, hrál jsem a povedlo se. V pozdějších letech jsem o tom několikrát zpětně přemýšlel a v některých fázích kariéry mě to později svazovalo. Je potřeba si nastavit hlavu. Vůbec jsem nebyl nervózní a tehdy v Americe mi to hodně pomohlo. Chce to vypnout, to je moje rada. Zároveň si také člověk v pozdějších letech víc váží úspěchu, to se asi mění ale u každého hráče.

Jde možná o trochu zvláštní věc, ne? Většinou to bývá spíš opačně...
No, právě, je to tak. Když si vzpomínám, v NHL byla šílená tlačenka. Přicházely zápasy, kdy jsem věděl, že zahrát prostě musím a nestresoval jsem se. Vůbec. Hodně to pomáhá. Třeba u NHL je to vidět, protože se hodně omladila. Mladší kluci nejsou svázáni stresem, starší vypadají naopak opatrnější, jsou si vědomi toho, že mohou něco zkazit. I u nás v Čechách si z toho talenti hlavu nedělají. Chce to být opravdu sebevědomý hráč a jako vzácný příklad můžu uvést Davida Pastrňáka, který riskuje. Dvakrát situaci pokazí a potřetí z ní dá gól, jde o jeho strašnou devízu. Po chybě se nesloží, udělá naopak stejnou věc znovu a dá z ní třeba i rozhodující branku.

Platí to i pro roky v reprezentaci? Že jste úspěch třeba ocenil až s odstupem let?
Je to pravda. V Lillehammeru mi bylo asi dvaadvacet, hrál jsem hokej, šel jsem na zápas a vůbec jsem se nestresoval. Ve Vídni už jsem si uvědomoval o co se hraje a bylo to náročnější na psychiku. V Norsku to byla jedna velká sranda.

„Poznal jsem spoustu typů koučů. Hodného, zlého, sebevědomého..."

Vzpomenete si často na dvě zlata z mistrovství světa (1999, 2005)?
Strašně málo. Možná mám na to ještě čas, vzpomínání přijde třeba po padesátce (směje se). Obě mistrovství si pamatuju, ale že bych o tom přemýšlel nebo sháněl zápasy v archivu, to ne.

Cítil jste během posledních angažmá ve Vrchlabí a Nové Pace, že k vám mají mladší kluci respekt?
Myslím, že jo. Ve Vrchlabí jsem byl a vloni jsem odehrál jen čtyři zápasy, tým ví, co mám za sebou. Je dobře, že respekt panuje. Kdyby se se mnou kluci bavili jako s devatenáctiletým, byla by to blbost, asi bych se ozval. Určitý respekt musí být, ale v rámci mezí. Zase rozhodně nechci, aby mi někdo třeba vykal.

Společně s vámi přichází Miroslav Kopřiva. Je klíčové mít za mladým týmem zkušeného brankáře?
Jednoznačně, jde hlavně o to, aby si rozuměl brankář s obránci. Gólman může hodně pomoct, když se dobře na ledě mluví. Může upozorňovat na volné hráče. Doufám, že se mu bude dařit. Dobrý, zkušený gólman je základ týmu, může vám vyhrát hodně zápasů.

A druhá část otázky. Zároveň bude v Letňanech trénovat mladé brankáře, neproběhla podobná debata o koučinku i u vás?
Zatím asi ne. Zůstáváme jenom u hokeje. Dělám si tento rok trenérskou licenci, doufám, že se mi to povede. Do budoucna u koučinku skončím, prožil jsem spoustu let u sportu a hlavně v Americe jsem býval trejdovaný z místa na místo, takže jsem poznal spoustu trenérů. Všechny možné druhy: zlého, hodného, sebevědomého i jeho opak, z každého si budu snažit něco vzít. Myslím, že se mi zkušenosti budou v budoucnu hodit.

Lítat z místa na místo po klubech ve státech asi taky není zrovna med, co?
Co se týče hokeje, bylo to v pohodě. Problém je spíš normální život. Máte rodinu a s dětmi jde ještě o větší problém. Vše musíte zařizovat znovu: barák, auto, školy, doktory... Je spousta lítání kolem věcí mimo hokeje, konkrétně u něj je to hotové hned. Podáte si ruce a jde se na trénink a pak zápas. V klubech NHL jsou organizace obecně hodně podobné a to jak z hlediska tréninků, tak třeba klubových letadel. Program mají zkrátka obdobný, ale stěhování bere hodně sil a nervy.

A z povah trenérů jste si tedy složil představu ideálního kouče?
Udělal na mě velký dojem můj poslední rok v Americe. Vyměnili mě z Tampy do Nashvillu a šel jsem od jednoho z nejtvrdších trenérů Johna Tortorelly – který na hráče šlape, je extrémně tvrdý, ale zase férový – k Berrymu Trotzovi. Ten je spíš takový hodný strejda, který ale hokeji hrozně rozumí. Je tak úspěšný, z nějakého trochu mystického důvodu. Umí skvěle dostat z hráčů maximum, což nakonec rozhoduje. Jak to dělá? Má svůj zvláštní styl. I kluci, kteří nebyli tak dobří, pod ním hráli skoro nad svoje možnosti. A mně se pod ním taky hrálo dobře. Nejlepší cestou by bylo být asi jako on.

Dlouho jste působil i ve Švédsku, které je poslední dobou vyzdvihované z hlediska výchovy sportovců. Je tam dobré prostředí pro mladé hráče?
Je to tak. Vlastně každé město vyjma velkého Stockholmu má vlastní sportkomplex, kde stojí všechna hřiště na všechno: hokej, fotbal, hokejbal... Rodiče odvezou děti, které tam pak tráví čas až do večera. Specializovat se začnou kolem deváté třídy, jinak hrají víc sportů zároveň, což je prospěšné. Můžete mít skvělý hokejový talent, ale daný kluk se třeba bojí jít k mantinelu. Dobrý hokejista z něj nebude, ten se totiž nemůže bát... Dítě se ale místo toho přesune k tenisu nebo fotbalu, což nejsou tak fyzicky náročné sporty. A talent se neztratí. To je hrozně rozumné, měl jsem šanci hodněkrát pozorovat, jak celý mechanismus funguje, a dělají to dobře. Dávají do mládeže spoustu peněz a není divu, že chrlí jeden talent za druhým.

„Přístup k životu? U nás opačný než ve Švédsku, nejde to ani srovnat."

Dlouho se mluvilo o tom, že se švédský model aplikuje na českou výchovu hráčů. Mám názor, že zrovna severskou mentalitu nejde vytrhnout z kontextu. Že ji nejde přesunout. Jak se vám na severu žilo a vnímáte to jinak?
Naprosto s tím souhlasím. Chtěl bych jen říct, že se každý chce poučit a vydat švédskou cestou, ale ono to vážně nejde. Nejde to ani srovnat. Jde o mentálně úplně jiné lidi – slušné, pokorné a mají i rozdílný přístup na úrovni celkového života. Přebýval jsem jednou u kamaráda a spoluhráče, který hrál patnáct let jejich nejvyšší soutěž. Vzal mě domů a žil v naprosto obyčejném bytě, měl obyčejné auto a byl zkrátka úplně obyčejný kluk. Švédi jsou obecně strašně skromní, což se jim pak vyplácí i do budoucna. My naopak všichni chceme mít baráky a mercedesy, je to vlastně opak. U nás vidím, že velký problém jsou také někteří rodiče, kteří chtějí mít z dětí mistry. Dávají jim bruslení navíc už od páté třídy a přidávají individuální tréninky, což je úplná blbost. Dětem hokej naprosto otráví. Švédský model tu nikdy nebude fungovat, protože my na to nemáme náturu jako lidi. Jsme úplně jiní.

A co dynamika života Švédů v porovnání třeba i s Amerikou...
Jsou zkrátka svoji. Hrozně fajn kluci, ale větší sranda byla třeba s Fiňáky, když jsme je měli v týmu. Šli jsme třeba na pařbu a zatímco Švédi byli usedlí, oni tam začali blbnout hned od začátku. Ale to spočívá už v nátuře, která je od základu tišší.

Kterou část kariéry byste vypíchl? Které roky byly nejhezčí? Zahrál jste si i v Česku a Švýcarsku.
Zrovna jednou jsem o tom přemýšlel, dost se to střídá. Skvělé byly moje poslední roky v Čechách, kdy jsme sice nevyhráli titul, ale získal jsem nejlepšího střelce. Měl jsem Davida Výborného a Patrika Martince v lajně, to byla úžasná sezona. Pak bych určitě jmenoval úvodní dva roky za Rangers, kde se nám extrémně dařilo s Petrem Nedvědem a Radkem Dvořákem. Pak už to šlo spíš nahoru dolu a zpět hrozně rád vzpomínám na první dva roky s Jaroslavem Hlinkou v Linköpingu, dělali jsme mraky bodů a hráli jsme jako tým skvělý hokej. To jsou asi tři nejlepší období mého hokejového života.

A byl tehdy New York velký šok?
Naštěstí jsem z Prahy, nebyl jsem tak zblbej z města. New York je sice asi desetkrát větší než Praha, ale byl jsem trochu zvyklej na bordel (směje se). Měl jsem vedle sebe Petra Nedvěda, což byla hrozná pomoc. Táhli jsme to spolu. Z ničeho jsem si nedělal hlavu, což už jsem říkal. Šok byl třeba, když jsme poprvé letěli naším klubovým letadlem. Najednou tam vidím dva bary, sedačky a gauče, člověka to samozřejmě překvapí. Ale zvykne si rychle. První dva měsíce koukáte a pak život jede. Zápas, hokej, létání... Myslím, že jsem to zvládnul docela v pohodě.

Čtěte také

Podcast hokej zblízka