Rozhovor s lékařem Lukášem Havlůjem
pondělí 17. srpna 2015

Vyhlášený chirurg přednáší dětem. Fotografiemi z nehod

Jedenáctiletým šesťákům se nebojí ukazovat fotografie těžkých úrazů a dopravních nehod. "Doufám, že si z toho odnesou ponaučení," říká MUDr. Lukáš Havlůj, uznávaný chirurg Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Protože má v týmu syna Matyáše, odjel s Letci na týdenní soustředění do Litoměřic, kde se staral o jejich bolístky. A po večerech přednášel o první pomoci i životním stylu.

Přednášíte takhle často?
Často ne. Učím mediky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a občas školím pro Červený kříž, školil jsem třeba celníky nebo zaměstnance soukromých firem. Školím i záchrannou službu. Ale to, co jsem tady ukazoval klukům, je jen takový základ, kde se učíme první pomoc jako masáž hrudníku nebo zastavení krvácení. Školení bylo adekvátní jejich věku.

Přesto: nejsou ty obrázky z popálenin, zlomenin a dalších vážných úrazů až příliš drsné?
Je to snaha o preventivní opatření. A tenhle tým dobře znám, takže vím, co si k těm klukům můžu dovolit. Věřte mi, že tohle bych neukazoval každému. Navíc v dnešní době děti stejně sledují filmy v televizi a hrají bojové hry na počítači, takže jsou o něco otrlejší. Ukázal jsem jim to proto, aby přemýšlely o možných dopadech svého konání. Ze statistik je totiž u kluků dětská úrazovost a úmrtnost z úrazů mnohem vyšší než u děvčat.

Vnímají to v tomhle věku?
Doufám, že si z toho něco odnesou. Opakuji jim pořád dokola, aby se naučili přemýšlet a předvídat, co se může kolikrát stát a jaké to může mít důsledky. Protože je to pak může do smrti mrzet. Stačí vteřina nepozornosti a všechno se jim změní. Je důležité jim takové věci připomínat. 

Předpokládám, že váš syn s dcerou to doma slyší pořád.
Doma probíráme, jak je to nebezpečné - nebezpečí číhá všude kolem nás. Z rizikového chování, z úrazů, z drogové závislosti. Třeba drogy jsou ohromně závažný problém a překvapuje mě, že se mu obecně věnuje tak malá pozornost. Když jezdím na záchrance a kolikrát vidím ty osudy rodin, ve kterých je nějaký narkoman... Je to neštěstí pro celou rodinu. Drogy budou v budoucnu stále větší sociální problém.

Co říkáte na myšlenku, že byste přednášku udělal všem letňanským týmům, třeba včetně rodičů?
Nejsem proti, udělám to rád, jen to chce odlišně nastavit pro jednotlivé třídy. Od patnácti let už je to školení jako pro dospělé, protože možnosti vnímání a vstřebávání informací v tomto věku rostou. Určitě bych ale neukazoval tak autentické obrázky jako téhle třídě. Ale základy první pomoci by měl znát každý.

Má společnost obecně dostatečné vědomosti kolem první pomoci?
Já doufám, že ano, i když my byli dřív grilováni asi víc. Dokonce je naší občanskou povinností mít v tomhle základní znalosti a poskytnout pomoc podle nejlepších možností a schopností. Lidé by si měli uvědomit, že jde kolikrát jen o minuty. Dobře, v Praze záchranka dorazí do pěti minut, ale mimo Prahu třeba až za dvacet. Přitom někdy jde opravdu o čas a každá minuta je drahá. Víte, že podle statistik ve Středočeském kraji vyjíždí záchranná služba k topícím se dětem jen v zahradních bazénech až desetkrát ročně? Vysoké číslo, že?

I to je důsledek základních neznalostí?
Teď se nebavme o dětech, ale málokdo třeba ví, že pokud jste svědkem kolapsu u dospělého, během prvních pěti minut stačí jen masáž hrudníku a vůbec nemusíte dýchat z úst do úst. Takováto doporučení se v záchranné službě obnovuje každých pět let a zrovna letos by mělo vyjít nové. Co ale považuji za chybu, je to, že se lidem neustále propaguje pouze linka 112, která třeba ve Středočeském kraji funguje na bázi spíš hasičského systému než zdravotnického. Získané informace si vyslechnou a předají na dispečink linky 155. Takže tím ztratíte další drahocenný čas, pokud jde například o infarkt. 

Je česká společnost pohybově zanedbaná?
O tom jsem stoprocentně přesvědčen. A je to globální problém. Sportovci jsou na tom ve většině případů dobře, ale jinak jsou děti zanedbávány. Souvisí to s nadváhou a nezdravým životním stylem. Lidé to v poslední době zase začali trochu sledovat a někteří si dávají pozor na zdravou stravu. Jenže tu si ne každý může dovolit, takže je to spíš pro minimálně střední vrstvu.

Jak jsou na tom podle vás Letci? Vnímáte, že dbají například na regeneraci?
Pokud se bavíme konkrétně o Letňanech, chápu, že je to hlavně otázka financí. Ale myslím si, že tu opravdu schází víceúčelová tělocvična, kde by mohl celý tým dělat například kompenzační cviky a nemusel se těsnit v malém salónku jako teď. Taky mi tam chybí nějaká relaxační odpočinková místnost, kde by děti mohly posedět a napsat si před tréninkem třeba domácí úkoly. A pak ještě jedna věc...

Povídejte.
Psycholog. Ne psychiatr, ale psycholog, což je obrovský rozdíl. I kdyby se pro Letce domluvila jedna hodina za 14 dní, některým klukům by to určitě pomohlo. Spousta rodičů si ani neuvědomuje, jaký psychický tlak vyvíjejí na své děti, takže psycholog je v hokeji důležitý.

Nelákalo vás někdy dělat týmového lékaře třeba v hokejovém klubu?
Já jsem tak časově vytížen, že jsem o tom ani neuvažoval. Ale pokud mluvíme o mládežnickém hokeji, není snadné najít pro něj odborníka, kterému by tahle role seděla a který by vyhovoval všem kritériím. Tady se musí postupovat úplně jinak než u dospělých. Ideální by byl asi dětský traumatolog, což je chirurg a ortoped zároveň.

Čtěte také

Podcast hokej zblízka