V řadách Letců nenajdete jen saxofonistu Tadeáše Vojtěcha, ale také klavíristu! Šikovný páťák Jiří Dvořák se kromě sportu rovněž věnuje hudbě, ve volném čase – mimo školu a tréninky – se snaží cvičit na nástroj, který rozhodně nepatří mezi ty jednodušší. Co každodenní propojení hokeje s muzikou obnáší, jde časově obě aktivity vůbec stíhat a jaká pozitiva může do života umělecká složka vnést?
Není to jednoduché. Kloubit hokej, školu a ještě hraní na hudební nástroj zabírá spoustu času. Vlastně skoro všechen. Člověk musí hledat volné chvíle, ubírat si komfort, ale stojí to za to! Jiří Dvořák našel vášeň v klavíru už před čtyřmi lety.
„Dostal jsem se k muzice tak, že můj děda byl ředitelem základní umělecké školy. A když jsme trávili spolu čas, občas jsme hráli na klavír. Hrozně mě to bavilo a zajímalo, takže jsem to chtěl zkusit," popisuje talentovaný páťák s dovětkem, že tehdy si společně s prarodičem jen brkali.
Hudba však Jiřího chytla a nic na tom nezměnila ani skutečnost, že ho maminka v prvotní chvíli od nástroje zrazovala. Sama totiž na klavír hrála a moc dobře si uvědomovala, že je nutné cvičit pravidelně, jinak nemá cenu vůbec začínat.
„Měla jsem to díky tátovi předurčené, prošli mu rukama tisíce dětí. Chtěla jsem hrát na kytaru nebo bicí, ale klavírem jsem se spíš pět let protrápila," vysvětluje Markéta Dvořáková. Také její syn nezažil úplně jednoduché začátky, netrpělivý pan učitel mu dával zabrat. „Bylo to obtížné. Jirka neměl ruce omlácené ani tak z hokeje, jako spíš z cvičení. Mysleli jsme, že zvládneme maximálně rok."
Nakonec je z toho už čtyřletá láska. „Nevyprchala díky nové paní učitelce, která je výborná. Jirka trpí dysgrafií, čtení not je pro něj tudíž obtížné. V podstatě se je učí nazpaměť, teď jsme ale spokojení," pokračuje Markéta Dvořáková. Jak často je potřeba trénovat?
„Alespoň půlhodinku, hodinku denně," upřesňuje Jirka bez přemýšlení. Během koronaviru vznikl prostor na důslednější nácvik na klavíru, jinak je ale času málo. Sport sám o sobě zabere ve spojení se školou skoro celý den. „Trochu to honíme," směje se maminka. „Cvičíme, jak je možné."
Ušetřený čas na muziku se ale vyplácí. Před pandemií proběhly také dva koncerty, přehrávky. „Před vystoupením jsem se bál, že to zvorám, ale pokaždé jsem byl nakonec nadšený," prozrazuje Jirka. „Jsem trémista," dodává.
A co přímo spojení s hokejem? Nestane se někdy, že má hokejista otlučené ze zápasů nebo tréninků prsty po drobných sekerách? „Bylo to tak asi jednou, kdy jsem měl bolavý palec, jinak ne. Jen pohyb se liší, na klavíru nám paní učitelka říká, ať máme uvolněné ruce a tlačíme na klávesy jemně, hokejku musíte naopak držet pevně," vysvětluje šikovný páťák.
Už přes rok musí všichni Letci improvizovat, soutěže se v posledních dvou sezonách nedohrály. „Online tréninky teď máme třikrát týdně, občas driblujeme s hokejkou a občas bez ní." Jirka bydlí v bytě, moc prostoru tak na cvičení nemá. „Když bylo hezky, tak hned běžel s telefonem ven," usmívá se maminka.
Oba věří, že omezující režim brzy skončí a nová sezona povolí klasickou přípravu. Led chybí. „Těším se moc, až se vrátíme!" má jasno Jirka, chuť na sport rozhodně neztratil ani po dlouhé pauze.
V čem je každopádně obecně propojení s hudbou prospěšné a proč by ho člověk měl zkusit? „Nechci ani, aby hrál syn koncerty, ale spíš aby měl větší rozhled. Kromě sportu i takovou duševní potravu," poodkrývá Markéta Dvořáková. A vydrží Jirkovi vášeň i do budoucna? „Uvidíme, to nedokážu zatím říct. Ale doufáme, koupili jsme klavír a vložili do toho čas, tak snad to tak bude."
