Rozhovor měsíce s Maratem Isaevem
sobota 07. listopadu 2020

Isaev: Vím, že musím neustále makat víc než ostatní

Pro hokej se nečekaně rozhodl až v jedenácti letech. V přípravce byl svojí výškou nepřehlédnutelný a občas i terčem posměchu. To ho ale nezastavilo, Marat Isaev nikdy neztratil dostatečnou motivaci a úsilí, aby své vrstevníky dohnal. Jeho pracovitost se vyplatila, stal se totiž historicky druhým vítězem Hráče měsíce! „Mám obrovskou radost. K úspěchu mi gratuloval i Alexandr Burmistrov," usmíval se dorostenec.

Tvoje jméno je v Česku neobvyklé. Odkud pocházíš?
Narodil jsem se ve městě Stavropol, které se nachází na jihu Ruska. Okolo mých dvou let se naše rodina přestěhovala do Čech, kde doteď žijeme.

Trenéři zmiňovali, že jsi začal s hokejem o dost později. Povíš něco ke svým začátkům?
Jako klíčovou událost bych vybral mistrovství světa v Moskvě a Petrohradě z roku 2016. Předtím jsem hokej moc nesledoval a ani ho neplánoval hrát. Všechno se nakonec změnilo, během šampionátu jsem si uvědomil, že je to vlastně skvělý sport a chci s ním začít.

Jaký byl tvůj první krok?
Mamka tedy poté zavolala do letňanského klubu, kde jsme se dozvěděli, že mě v mých jedenácti letech do žádné kategorie hned nevezmou. Nejdřív jsem musel absolvovat přípravný kurz s Lucií Arazimovou a dalšími trenéry. Všem klukům tam bylo nejvíc pět roků a já byl minimálně o hlavu větší, takže se mi často smáli. Samozřejmě mě to štvalo, ale soustředil jsem se na budoucnost. Věděl jsem, že si tím musím projít, abych se naučil základy a přišly lepší chvíle.

Co se dělo dál?
V přípravě jsem trénoval asi tři měsíce a pak jsem se zúčastnil mého prvního kempu s hokejkou. Tam jsem potkal pana Martina Dufka, který v té době ještě nebyl v Letňanech. Na konci mi trenéři řekli, že pokud chci opravdu hrát, musím počítat s tím, že budu nejdřív pomalejší a horší než ostatní. Dokonce mi pověděli, že ti, co začali trénovat odmala, mívají výsledky skoro zadarmo. Jestli to ale překonám, moje pracovitost se vyplatí. Dodnes na ta slova vzpomínám, protože měli pravdu.

Když jsi už uměl bruslit, jak pak probíhala tvá první sezóna?
Pan trenér David Pojkar mi před sezonou nabídl, abych chodil trénovat do jeho tehdy třetí třídy, což jsem samozřejmě rád přijal. Do mého ročníku (pátá třída) jsem chodil jen v pondělí a zbytek týdne jsem odtrénoval s trojkou.

Co je tvoje největší motivace?
Hodně mě motivuje, když si vzpomenu, čím jsem si prošel, a taky jakákoliv pochvala od trenérů. Když jsem se dozvěděl, že jsem vyhrál Hráče měsíce, měl jsem obrovskou radost. Mamka byla taky nadšená a začala hned psát všem známým. Zpráva se díky jedné kamarádce z Ruska dostala až do rodiny slavného útočníka Alexandra Burmistrova (útočník NHL - pozn. red.). Gratuloval mi a byl jsem fakt nadšený.

Na čem ale pořád musíš zapracovat?
Rozhodně musím pořád zlepšovat ruce, říkají mi to trenéři a sám vidím nedostatky. Doma máme velkou terasu, kam každý den chodím trénovat. Beru si rukavice, hokejku a dlouho si míchám s tréninkovým pukem.

Dokážeš popsat tvůj nejhezčí hokejový zážitek?
Hrozně rád vzpomínám na leden 2020. Tehdy jsme se vydali do Miami, kde jsme odehráli turnaj proti nejlepším šestnáctkám z celé Floridy. Dokonce jsme viděli naživo jeden zápas z NHL a o první přestávce jsme měli možnost si na ledě zkusit nájezdy. Bylo to opravdu nezapomenutelné.

Existuje činnost nebo věc, která ti před utkáním zpravidla nejvíc pomáhá?
Den předtím se maximálně koncentruju a také si vybavím poslední odehraný zápas. Vzpomenu si na chyby, které jsem udělal a myslím na to, abych je druhý den nezopakoval. Když jedeme na zápas autobusem a kluci pouští písničky, jsem spíš v pozadí a snažím se soustředit. Hlavně nechci dělat žádné kraviny.

Jaké máš další koníčky? Stíháš se podívat i na školu?
Se spoluhráči z dorostu si občas chodíme zahrát fotbal nebo basketbal. Ve volném čase se snažím spíš trénovat. Škola je v pohodě, mám ji blízko stadionu, takže všechny tréninky vždycky stihnu.

Kterého hokejistu nejvíce obdivuješ?
Mám rád Jakuba Vránu, několikrát jsem ho v Letňanech potkal, dokonce mi daroval hokejku. Pak je mým oblíbeným hráčem Artěmij Panarin, protože mi přijde, že má podobný příběh jako já. Začínal sice s hokejem odmalička, ale neměl na něj tělesné předpoklady a ani peníze. Z týmu ho dokonce vyhodili a poslali ho na farmu. Nikdo mu nevěřil, ale on se nakonec díky své pracovitosti natolik zlepšil, že to dotáhl až do NHL.

Sezona je teď opět pozastavená a musíte se připravovat individuálně. Jak to zvládáš?
Pořád se snažím pracovat s hokejkou a také cvičím podle videí, která nám zasílá náš pan trenér Martin Uldrich. Nastavení v hlavě mám pořád dobré, protože vím, že musím neustále makat víc než ostatní. Bez trenérů a kolektivu je to ale určitě těžší.

Čtěte také

Podcast hokej zblízka