Rozhovor
neděle 25. července 2021

Kopřiva: Hlavně nepřemítat

Stál v bráně Slavie, národního týmu a o místo bojoval i v zámoří. Miroslav Kopřiva píše další kapitoly kariéry u Letců, kde zároveň vede talenty. Co se naučil stovkami tisíc vyražených puků, jakou zkušenost by předal žákům a proč neměl rád komerční přestávky? „Špatný moment se musí hned hodit za hlavu, když se v něm člověk začne babrat, není to dobré. Hlavně nepřemítat dopředu o tom, co se stane,“ nabádá dorůstající kolegy.

Jak vlastně dopadl přesun do Letňan?
Přes covidovou dobu jsem nikde nehrál. Abych uvedl vše na pravou míru, musím říct, že mi poslední sezona vypadla, předtím jsem chytal v polském Krakově. Měl jsem smlouvu na další rok, jenže covid plány zhatil a klub mi kontrakt rozvázal. Proběhly náznaky, že bych se o prázdninách mohl vrátit, situaci jsem moc neřešil, protože jsem s tím počítal. Ale nakonec mi zavolali, že staví jiný mančaft. Přišly nabídky třeba z Francie, zdaleka, ale už jsem nechtěl být bez rodiny. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych našel bližší angažmá. Nakonec jsem vynechal celý ročník.

A pak se ozvali Letci.
Ano, zrodila se tu druhá liga, měl jsem schůzku s Tomášem Divíškem. Známe se, hráli jsme proti sobě. Chtěl jsem se zároveň vrhnout také na trénování s tím, že mám ale pořád chuť pokračovat rok, nebo dva v hokejové kariéře. Dohodli jsme se, že budu pomáhat jako asistent u páté třídy a zároveň mi připadnou společně s Jirkou Černochem na starosti gólmani. Cíl byl pomoct týmu v nové éře a soutěži.

Ještě zpátky k roční pauze. Musíte být po dlouhé brankářské kariéře otlučený, není problematické se vracet po výpadku?
Snažil jsem se udržovat. Chodil jsem trénovat, když byly otevřené zimáky, vlastně jsem měl pořád alespoň nějaký zápřah i mimo led. Poslední dobou mi přijde, že čas letí hrozně rychle. Vlastně si ani neuvědomuji, že pauza trvala celý rok. Když jsem přišel k letňanskému Áčku, cítil jsem se dobře. Vůbec jsem si v hlavě nenastavil, že jsem dlouho nehrál. Pochyby jsem neměl.

Koneckonců se říká, že gólmani věkem zrají. Potvrzují vaše zkušenosti omílanou pravdu?
Když jsem byl mladší, pořád se říkalo, že zkušený a dobrý gólman doroste ve věku třiceti let. Když se podívám na tuto teorii zpětně, později v mé kariéře se zase začalo prohlašovat, že příležitost dostanou mladší. Přijde mi, že se doba přesunula a naopak trend patří dorůstajícím brankářům.

Vnímáte každopádně, že se nějak váš styl v čase změnil? Posunul?
Nejvíc mě změnily asi zkušenosti, ale styl zůstával víceméně stejný. Nové trendy se snažím do výkonu zakomponovat, na něco jsem byl každopádně zvyklý, takže se toho radši držím. Z hlediska mentality jsem byl vždy spíš klidnější gólman, to muselo vážně být, aby mě něco rozčílilo… To platí také pro zápasy na mezinárodní úrovni nebo v KHL, vždy jsem se dokázal připravit a podat svých sto procent.

„Co jsem se naučil? Bez trpělivosti a nekončící práce chytat nejde."

Teď vás čeká mentorování mladého týmu. Bude rozdílné chytat za spoluhráči, kteří získávají první zkušenosti ve velkém hokeji?
Pro brankáře je to všude stejné. Když chytáte, musíte s hráči komunikovat a obranu vést pokaždé. Třeba před sezonou se musíme domluvit, jak rozehrávat puky a řešit situace 2 na 1 a 3 na 2, kde stát, co blokování střel… Je toho spousta, na debaty přijde čas v době po prázdninách, až se rozběhne příprava přímo na zápasy. Musí se vše sladit.

Kdybyste mohl začínajícím kolegům předat jedinou věc, kterou vás kariéra naučila, co by to bylo?
Jsou dvě: trpělivost a nekončící práce. Bez té to totiž nejde. Jestli si kluk myslí, že je hotový brankář v osmé třídě, tak není. To stejné platí pro juniora, který uvažuje nad tím, že vše půjde samo. Ale samo nepřijde nic. I v jakémkoliv A-týmu člověk pořád obhajuje svůj post, nemůžete si dovolit, abyste udělal tři špatná utkání za sebou. Konkurence čeká a je obrovská, právě to člověka žene dopředu. Nejde zároveň hrát ani na jméno a doufat, že si z něj všichni sednou na zadek. Naopak hráč musí pracovat neustále a zlepšovat se v každém věku.

Je brankář v kabině “jiný druh“, jak se s oblibou říká?
Říká se, že musí být, když na sebe nechá dobrovolně na ledě střílet puky (směje se). Ale je pravda, že člověk bývá na svém postu trochu osamocený, i když jsou brankáři objektivně základem mančaftu.

Asi si ale gólman jede trochu po svém, ne? Rituály, soustředění i příprava probíhají jinak...
Každý si své zvyky skládá individuálně. Osobně můžu říct, že jsem se po dopoledním rozbruslení chodil co nejrychleji najíst a spát. Spánek je pro mě hrozně důležitá věc. Přímo před zápasem mám zase svoji vlastní rozcvičku na suchu a ledě, kterou praktikuji už několik let a pak menší rituál, co dělám už od mládí. Toho se držím.

Kolik procent výkonu brankáře tvoří psychika?
Je hrozně důležitá, góly někdy padají přes celé hřiště nebo od červené čáry. Občas vám do brány nějaká taková střela spadne, ale nesmí se to stávat příliš často. Hlava dělá každopádně opravdu hodně, i když neodhadnu kolik procent tvoří z výkonu. Pokud hráč udělá chybu, jede střídat a teprve pak se vrací zpět do hry, gólman stojí v brankovišti pořád. Špatný moment se musí hned hodit za hlavu, když se v něm člověk začne babrat, není to dobré. Hlavně nepřemítat dopředu o tom, co se stane. Třeba myšlenky typu: Co když dostanu ještě jeden hloupý gól… Je potřeba zapomenout a soustředit se jen na chycení dalšího puku.

„Zákrok po úniku je stejný jako ten po ráně od modré čáry."

Na nejvyšším levelu běží pravidelné komerční přestávky. Říkám si, jestli právě během nich nebývá nejvíc času na přemýšlení. Je těžké se při pauzách k předchozím momentům nevracet?
Už nad tím nepřemýšlím. Brankář se může odreagovat, popovídat si s rozhodčím, ale jak se hodí puk, dál se soustředí. Když jsem začínal v extraligovém Áčku, zrovna se komerční přestávky zavedly. Neměl jsem je a pořád nemám úplně rád, protože vypadnete z tempa. Trochu jsem s tím měl problém, ale zvykl jsem si. Někdy dokonce malá pauza přijde vhod, jindy je to zase nekonečné.

Navíc gólman vidí opakovačky na kostce, ne?
Kostku nejde přehlédnout, nebudu lhát, že jsem se nedíval. Vím, že třeba pro diváka je hezký zákrok pozdvižení, ale jde vlastně o úplně stejnou střelu jako je rána od modré čáry. Puk jednoduše nesmí skončit za zády.

Je pravda, že chycený únik a nahození od modré jsou svým způsobem stejné věci...
Kolikrát je dokonce nahození od modré nepříjemnější, obzvlášť když před bránou cloní hráči. Každá střela může skončit gólem, brankář je na ledě od toho, aby eliminoval nebezpečí co nejčastěji.

Čtěte také

Podcast hokej zblízka